Z tisku
Domů/ Na tréninku/ výsledky/ Odkazy/ Pravidla boxu/ Posilování/ Z tisku/ Sponzorování-naše mise/ Fotografie/ Nabídka
 Rozhovor pro TV Nova.. |
 Exprimátor Hl.m.Prahy pan
Kasl, starosta m.č. Praha 3 pan Český na návštěvě v tělocvičně Box clubu
Žižkov... |
 Cena Fair play za rok 2000
neunikla pozornosti médií... |
|
Stanislav Tišer při rozhovoru pro rozhlas |
|
Článek o historii našeho klubu.. |
|
|
„Je to asi sedm let, co jsme vyrazili na obvyklou procházku do parku na Vítkov. Dcera, žena a já. Tam pobíhali malí Cikáni, malí Romové, já tyhle slova nerozlišuju, a manželka řekla: Vidíš ty Cikány, jak jsou špinaví?! Samozřejmě se mě to dotklo, ona je bílá a já Cikán, takže jsme se trochu pohádali, ale věděl jsem – má pravdu. Tak jsem si řek’: Zkusím s nima něco provést!“
Známý pražský boxer STANISLAV TIŠER
(42), v osmdesátých letech slavný borec muší či bantamové váhy, sedmkrát mistr
republiky, kterému tolikrát tleskala vyprodaná Lucerna, se nadechne, že bude
pokračovat v líčení svého příběhu, když vtom se ozve ťukání na okno z
Havlíčkova náměstí. K tomu návštěvníky vybízí cedule. Box Club Žižkov, který
tu sídlí teprve od začátku roku, nemá totiž ještě zvonek. Přicházejí otec se
synem. Prý slyšeli o trénincích boxu. Otec je inženýr, syn vypadá na premianta.
„Tamhle jsou šatny a sprchy, tady se trénuje. Zatím tu máme jen pytle, ale ještě
budou boxovací hrušky a na stěny dáme zrcadla,“ říká šéf klubu Tišer. „Kolik
je ti? Čtrnáct? To jsou tři stovky měsíčně. První trénink je zadarmo, třeba se
ti u nás nebude líbit. Jako trenér každýmu tykám. Nejdřív se naučíš techniku a
obratnost, teprve pak můžeš zkusit tréninkový zápas, ale o tom rozhodnu já.“ Otec
se synem, oba bílí, gadžové, odcházejí spokojeni.
Ten večer po hádce s manželkou nemohl dlouho usnout. Přemýšlel, co udělat pro romské děti, ale nic ho nenapadlo. Až druhý den. Na chodbě potkal paní Veisnerovou od nich z domu, ředitelku zvláštní školy v Cimburkově ulici, kam chodili většinou Romové. „Co kdybych u vás ve škole založil sportovní klub pro romské děti?“ vyhrkl. Pozvala ho do školy, ukázala tělocvičnu a domluvili se. V té době podnikal, s bratrem měli úklidovou firmu, a tak sáhl do vlastní kapsy a koupil švihadla, rukavice, boxovací pytle a míče. V parku řekl několika romským klukům, že ve škole bude učit box, ať přijdou a přivedou kamarády. První den jich bylo deset, druhý den dvacet a třetí den už padesát. Na jakýsi tělocvik s boxerským tréninkem chodili třikrát týdně odpoledne nejdříve jen Romové, ale časem se přidali i bílí spolužáci a pak starší borci, co už vyšli ze školy. Tehdy si řekl, že by mohl založit samostatný boxerský klub. Poradili mu, ať se registruje na ministerstvu vnitra. Tak vzniklo Sdružení pro mimoškolské aktivity Sport. Přihlásili se do dorostenecké ligy, první zápas je čekal v Hradci Králové. Málem prohráli bez boje, protože jim ujel autobus. Trenér Tišer si však poradil: kamarád půjčil nákladní robur s plachtou, byla zima, tak se zabalili do dek a na konci roku 1995 jeli poprvé slavně vyhrát ...
Sedíme v předsálí tělocvičny, pan Tišer rozevře velký sešit, ukazuje seznam členů a počítá. „Přesně osmdesát. Dorostenci, kluci po vojně a taky lidi od třiceti až do padesáti. Školáci, studenti, podnikatelé, policisti, právník, učitel.“ Tréninky jsou denně, každá skupina má dvě hodiny. Hned po obědě chodí žáčci, většinou Romové z první a druhé třídy, ti neplatí nic, po nich dorostenci, pak starší kluci a veřejnost (sedm set korun za měsíc) a od šesti večer ti nejlepší. „Jsme tu od prosince, radnice nám nabídla prostory po sekretariátu jedný politický strany. Museli jsme je sami upravit. Tři měsíce se trénovalo a při tom dělalo.“ Je to už čtvrté místo. Ze školy v Cimburkově putovali do žižkovské sokolovny, odtud do Libně, kde přestavěli biliárový klub, ale byl tam vysoký nájem, tak se vrátili na Žižkov.
Prohlížíme si nástěnku, výstřižky článků a fotky. „Tihle kluci čichali toluen,“ ukazuje na jeden snímek. „Posbíral jsem je po ulicích, přived’ do tělocvičny a oni začali trénovat. Dost jich vydrželo. Třeba tady Šimi, ten už byl na tvrdých drogách, píchal si herák. Toho jsem z toho dostal, tři roky byl čistej, získal stříbrnou medaili na mistrovství republiky. Jenže feťák kámoš se vrátil z kriminálu, on se s ním dal zase dohromady a zavřeli ho. Po svý mámě ale poslal dopis, že jde domů, s drogama definitivně končí, a ptá se, jestli ho přijmu zpátky. To se ví, že jo.“
Ukáže na jinou fotografii. „Tomuhle klukovi říkáme Kubáneček. Jmenuje se Tomáš a je kubánský míšenec. Když přišel, byl špinavej a smrděl. Řek’ jsem mu: Hele, jestli chceš boxovat, musíš přijít vykoupaný a voňavý! Od té doby chodí vymydlenej. Neplatí ani korunu, jeho máma na to nemá. A podobně i malí Romáci. Taky jsou vymydlený a čistý. V tomhle je základ. Děcka získávají určité návyky. Potkávají mě na ulici a zdraví. A pozor! Zdraví mě už i rodiče. To je náznak, že se Cikáni začínají chovat normálně.“
Stanislav Tišer chce poznat rodiče romských boxerů a připravuje pro ně besedy. Na první je seznámil s plány klubu, na příští jim chce nabídnout témata, která by je mohla zajímat. Sám navrhne drogovou problematiku, v tom případě by pozvali redaktora J. X. Doležala ... Je tu i další téma, třeba sociální dávky. Romové většinou nevědí, co mají či nemají právo žádat, a společnost v nich pak snadno vidí vyvrhele. I tady má pan Tišer vyhlédnutého odborníka; a na besedách by rád viděl i bílé spoluobčany. Romové ze Žižkova by měli jít příkladem ostatním Romům. Chce, aby se něčemu věnovali a pociťovali odpovědnost. Ne aby jen získávali, ale taky něco společnosti dávali. Plánuje na jaře pro obec zdarma brigádu – uklidit park. Jako to dělal před lety s dětmi z Cimburkovy ulice, kdy na referátu životního prostředí domluvil, že gadžové prořežou stromy a křoví, a oni větve i listí uklidili a odvezli.
V předsálí je chladno. Stanislav Tišer se co chvíli zahřívá sérií několika rychlých úderů naslepo – levá, pravá, hák, direkt – a boxersky při tom tančí. Usmívá se, má box v krvi.
„Romové mají pohybový talent, ale nemají vůli a sebedůvěru. Málokterý je nebojácný. Od toho je tu trénink. Když tvrdí, že už nemůžou, odpovídám, že právě teď musí zabrat a dát do toho vůli. Když se to naučíš v tělocvičně, dokážeš to i v životě! říkám jim.“
„A co když je jedinou motivací mnohých kluků, co sem přijdou, že se tu naučí někoho zmlátit?“
„To si nemyslím. V dnešní době není bezpečno na ulicích. Kluci se učí boxovat proto, aby se ubránili. A pokud sem přišel agresívní kluk, tak v tomhle kolektivu za půl roku zjistí, že je úplně jinej. Ví, že něco umí, že sportuje, a to ho změní. Takže je to naopak – pomůže slabšímu. Nestalo se za celou tu dobu, že by některý z mých kluků, Rom nebo bílý, někoho na ulici zbil. Vždyť k nám chodí i skini! Trénují u nás, nevěříte? Opravdu!“
A zase někdo buší na okno. Tentokrát Rom a přichází bez táty.
PAVEL KOVÁŘ
Foto JAN ŠIBĺK
Na tréninku/ výsledky/ Odkazy/ Pravidla boxu/ Posilování/ Z tisku/ Sponzorování-naše mise/ Fotografie/ Nabídka
