Infoservis
Domů/ Kdo jsme/ Standa Tišer/ Julius Torma/ Na tréninku/ Členové/ Na tréninku/ Výsledky/ Odkazy/ Pravidla boxu/ Posilování/ Z tisku/ Sponzoring/ Fotografie/ Mapa
Box to live, live to box
|
Havlíčkovo náměstí v Praze 3 je čímsi zarážející. Žádnou lavičku neobklopuje skupinka zevlující mládeže, která zrovna nemá lepší
zábavu. Scházejí se jinde. V suterénní tělocvičně s nápisem Boxing Club Žižkov. Bývalý reprezentant československa Stanislav Tišer,
průkopník boxu coby významného prvku v oblasti sociální práce, má žáky nejen ze Žižkova. Přijíždějí za ním z celých středních čech.
Jeho snažení brzy našlo následovníky, mimo jiné i v Palaestře Jana Baloga. Když Tišer téměř před deseti lety klub zakládal, přál si:
"Aby ti, co normálně postávali v parcích, fetovali nebo i kradli, měli po škole smysluplnou nápln." Dnes říká: "Za tu dobu jsem
vychoval spoustu kluků a holek, kteří žijí spořádaným životem."
Když za vámi někdo přijde, že by chtěl začít s boxem, jaké požadavky na něj kladete? Ten, kdo nebere drogy, se může přihlásit a chodit - kdykoli. Nezáleží na tom, jestli je sociálně slabý, takový u nás nemusí platit žádný poplatek. Každý mladý kluk - čtrnáct, patnáct let - chce patřit do nějaké party. A jestli zapadne do špatné party, kde se berou drogy, tak to s ním jde z kopce. U nás je výhoda ta, že sem chodí různé věkové kategorie, různé profese - je tady doktor práv, účetní, nezaměstnaný, student - tady se dá pokecat s každým. Je tu velký výběr kamarádů, s kterými můžete jít na kafe, na pivo, na diskotéku. Když se zavřou dveře, všichni jsme si rovni. Když se tady lidi vybijí, už těžko mají náladu něco vyvádět. Po tréninku mají dost a radši si jdou odpočinout. Tak to má být. Já říkám: "Kdo si hraje, nezlobí. A pokud uchazeč experimentuje s drogami? Chodí mi sem jeden kluk, který čichá toluen. Pokud mu vidím na očích - to poznám - že je v pohodě, tak mu řeknu: "Můžeš se jít převlíknout, zatrénuj si." Ale jsou dny, kdy to z něj je cítit a to řeknu: "Hele, vypadni, tady nemáš co dělat. Jestli sem chceš chodit, tak musíš skončit." On pak sám musí vědět, jestli chce přijít mezi kluky, nebo ne. Někteří tu vůli mají a ti pak zjistí, že tu najdou spoustu dobrých kamarádů. Nejen že trénujeme, ale jezdíme i na zápasy a oni jedou s námi fandit. A to je motivace. Dostat se tam, kde jsou ti kluci, kterým fandí. Snaží se makat, dřít, chodit pravidelně. Jaké jiné hodnoty a pozitiva kromě prostého vybití se box přináší? Box není jen bití, jde i o myšlení. Já učím technický způsob boje, to znamená pěstní šerm. U toho člověk musí myslet, rozhodovat se, vydržet tři minuty, po které trvá jedno kolo, mít vůli. Takže i pro pozdější život se tu učí schopnosti rozhodovat se a promýšlet svá rozhodnutí. Lépe komunikovat. Protože jsou lidi, kteří nemají kamarády a neumí komunikovat. Tady se to naučí. Najednou se mohou setkat s dvaceti, padesáti, sto lidmi - kamarády. Což je učí přemýšlet spíš o dobrých věcech. Měli jsme tu takový případ, že si kluci všimli, že kdosi ukradl holce mobil, rozběhli se, dohonili ho, dali mu přes držku, mobil vrátili. To je taky důsledek toho, co se tu učí - že se má pomáhat slabším. Samozřejmě, že se najde jeden ze sta, který umění boxovat zneužívá, ale ten brzy přestane chodit, přišel jen proto, aby se naučil bít. Ale ani takovým lidem se to nedá zakázat. To je možná i argument vůči častému zjednodušení, že box vede k vybičování agrese. Ovšem, když je někdo agresivní, přijde sem a vybije se tady, tak pak už není agresivní venku. Někdo je zase pasivní a potřebuje se naučit poprat se se svou prací, se svým životem, nebo se svojí holkou - myslím to obrazně. To se tu taky naučí. Další věc je ta, že se tady potkávají různé národy a etnika. Chodí sem Romové, lidé ze Slovenska, z Východního bloku, z Nigerie. Poznávají jeden druhého, snaží se domluvit se. To v nich omezuje případný rasismus, neházejí pak všechny do jednoho pytle. Měl jsem tady i nějaké skinheady, kteří s námi trénovali a postupem doby i oni sundali kanady, přestali nosit bombery, šli s Romem na pivo, kamarádí s ním. I to je případ, že kluci chtěli někam patřit, našli partu skinů, oholili si hlavu a najednou měli kamarády. Pak přišli sem, trénovali a uvědomili si, že není důvod, proč by měli bít jiné lidi. Za jak dlouho se může na jednotlivci projevit výsledek toho, o co usilujete? Záleží na přístupu. Na tom, jestli člověk chodí pravidelně a jak se na tréninku snaží. Třeba Marián chodil tři měsíce a už měl první zápas, dneska už to bude rok a má za sebou osm zápasů. Je tu prakticky každý den. Marián byl na drogách a nejen to, byl soudně stíhaný, když přišel ke mně, všechno skončilo. Dali jsme k soudu záruku. Dostal veřejně prospěšné práce, 25 hodin, které odpracoval. Ted od sedmi od rána uklízí ulice, pak si přijde zatrénovat a je v pohodě. Jeho matka za mnou byla, celá rodina mi děkovala, že jsem ho z toho dostal. A to není jediný případ. Richard byl v devatenácti letech na léčení kvůli heráku, bral i po léčení, přišel sem, udělal jsem mu pět šest zápasů, super těžká váha. Dva a půl roku chodil trénovat. Neměl v sobě ani "n" celou tu dobu. Pak se seznámil s jednou smažkou - Nikola se jmenovala. Ona brala, vzal si jí k sobě domů, a jak byli spolu, tak do toho zase vlítnul. Ted se snažím dostat ho zpátky k nám. |
Autor: Pavel Turek, Infoservis- leden 2004
Zdroj: http://www.infoservis.net/art.php?id=1069232849